pozdrav

Kdo koho zdraví?

Ve společenském styku je určen princip přednosti. Ženy mají přednost před muži, starší osoby před mladšími, nadřízení před podřízenými. Podle tohoto principu se řídí nejen pozdravy, ale i prakticky všechny ostatní formy společenského chování.

Pozdrav je projevem přátelství, zdvořilosti, úcty a respektu k druhému člověku. Jeho součástí je i způsob provedení. Pozdrav nemá být ledabylý, ale ani přehnaný a afektovaný. Má být pronášen zře­telně a s úsměvem, s vlídným pohledem do očí a mírnou úklonou hlavy. U muže by měla být úklona výraznější, u ženy menší, venku zdr­ženlivější, v místnosti výraznější. Nezdravíme s cigaretou v ústech nebo s rukama v kapsách.

Pro muže platí:

Muž zdraví vždy první ženu – a to dokonce i když mu je podřízena. Výjimku by mohly tvořit jen velmi mladé dívky, ale i v tomto případě muž, který chce být pokládán za gentlemana, zdraví první. Povinnost pozdravu přísluší muži mladšímu vůči staršímu, podřízenému vůči nadřízenému. Úctu pozdravem je vhodné vzdát i člověku výše společensky postavenému. Pozdrav bychom ovšem neměli chápat ve sporných situacích (například potkají-li se dva stejně staří podnikatelé) jako prestižní záležitost (kdo pozdraví první, přiznává, že má menší konto). Pozdrav bereme jako příležitost dokázat svou společenskou úroveň (první pozdraví ten, kdo je společensky více na výši).

Smekání klobouku

Má-li muž klobouk, čemuž jsme v této době a v našem prostředí již poněkud odvykli, smeká jej při pozdravu vždy. Této povinnosti je zbaven pouze v případě výrazné nepohody, například když prší nebo mrzne.

Nosí-li muž klobouk, má být vždy připraven jej smeknout. Jelikož tak činí pravou rukou, měl by si ji nechat pro tuto příležitost volnou a případná zavazadla nést v ruce levé. Pozdrav na ulici je zá­ležitostí hodnou důkladného cviku. Zdravit se totiž nemá ani na vel­kou vzdálenost, ale ani příliš blízko. Smeknutí a mírná úklona jsou pro­vázeny slovy pozdravu pouze v případě, potkají-li se dobří známí.

Nejde-li muž sám a potká přítele, s nímž se chce zastavit, musí se nejprve omluvit svému společníkovi, který své slušné vychování dá najevo tím, že poodejde stranou. Že ho nenecháte dlouho čekat je samozřejmé. Když jde gentleman se ženou, zastavuje se s přáteli jen zcela výjimečně! V tomto případě je nezbytné svou partnerku předs­tavit. Je naprosto vyloučeno ji nechat stát stranou. Tentýž gentle­man nikdy nezastaví známého, potká-li jej ve společnosti ženy. Jde-li známý s jiným mužem a vy s ním nutně potřebujete hovořit, je třeba, abyste se jeho společníkovi omluvili.

Pozdrav a smeknutí klobouku je samozřejmostí při vstupu do mís­tností. Výjimkou je vstup do obchodu a do některých dopravních prostředků, jako je metro nebo tramvaj. Smeká se a zdraví v malých obchodech, kde se zdržujeme delší dobu a kde se nám prodavačka (prodavač) věnuje osobně. Povinnost smeknout platí rovněž pro vý­tah (určený pro menší počet lidí), pro vlak, letadlo, pro jednání na úřadech (pokud úředník nesedí za přepážkou). Pozdravíme také ne­známou ženu, potkáme-li ji v domě na schodišti. Stejná pravidla, jako pro klobouk, platí i pro čepici s dýnkem. Netýkají se jiných pokrý­vek hlavy (jako např. kulich), které bereme jako součást svrchního oblečení a odkládáme spolu s ním.

Podání ruky

Základní povinností ženy při pozdravu, je pozdrav vlídně přijmout a s úsměvem odpovědět. Klobouk při pozdravu nesnímá.

Pozdrav můžeme dovršit bližším kontaktem, kterým je podání ruky. Nehodí se podávat ruku při letmých setkáních a také ne v po­četné společnosti.

Některé národy z hygienických důvodů takový fyzický kontakt vůbec nedovolují. Indickým pozdravem jsou sepnuté ruce a uklon hlavy, muslimové se dotknou čela a prsou (svých), Japonci se zdraví hlubokou úklonou.

V našich zeměpisných šířkách je však podání ruky obvyklé, i když by se nemělo nadužívat (k tomu máme někdy tendenci). Říká se, že ze způsobu podání ruky a stisku lze usoudit na povahu člověka. Fakt je ten, že nedbalé či mdlé podání ruky bez pohledu do očí pů­sobí nepříjemně a jako by usvědčovalo z nezájmu. Člověk, kterému záleží na dojmu, jakým na své okolí působí věnuje podání ruky patřičnou pozornost a naučí se při­měřenému stisku. Ten nemá být ani slabý, ale ani zbytečně silový (podrtí-li muž ruku dámě, nepřesvědčí ji o své mimořádné mužnosti, ale spíše o své bezohlednosti či sklonu k vytahování).

Při podávání ruky platí přesně opačné pořadí než při pozdravu. Ruku vždy podává jako první osoba společensky významnější. Muž nikdy nepodává ruku v rukavici, žena si rukavici může na ulici ponechat (dlouhé, tenké rukavičky na večerní společenské příležitosti se nesvlékají).

Nejdůvěrnějším pozdravem je polibek. Na veřejnosti by se ne­měly odehrávat polibky milenecké, případné manželské, nezůstanou-li v podobě zdvořilostní. Na venkově bývá dobrým zvykem, že se líbají členové široké rodiny, když se sejdou při výjimečných příležitos­tech. Ovšem ani tady se nelíbají muži: muži líbají ženy, líbají se také ženy. Takový přátelsko-příbuzenský polibek se odehrává asi takto: žena muži podá ruku, oba se k sobě přiblíží obličeji, muž ženu zlehka políbí na tvář, žena muže nelibá. Jde-li o dvě ženy, pak obvykle zůs­tává u lehkého doteku „tváře na tvář“. Blízcí příbuzní nebo přátelé se mohou políbit i na ústa (nikdy ne dva muži), což je ovšem spíše otázkou potřeby blízkého kontaktu než otázkou danou normativně.


 

 

zdroj:

  • rodiče
  • život
  • literatura
  • nekonečná síť internet
  • http://www.chovani.sweb.cz
  • http://www.ladislavspacek.cz