představování

Kdy představovat

Nemusíme se představovat kdekoliv, kde je shromážděn větší počet lidí.  Nepředstavujeme se svému sousedovi ve vlaku, v auto­buse, v divadle, kině, na výstavě. Nepředstavujeme se ani, přisedneme-li si k částečné obsazenému stolu v restauraci, v kavárně. V takových situacích prohodíme pouze několik zdvořilostních vět. Právě tak, žádáme-li někoho o informaci, pomůžeme-li někomu (se zavazadlem, nabídnutím ohně apod.), není představení ani z jedné strany nutné.

Naproti tomu je nezbytně nutné představit se při úředním, či pra­covním jednání a chceme-li na veřejnosti oslovit obecně známou osobu. Je vhodné se představit dámě při tanci, jestliže ji muž vyzve k tanci několikrát, stává se představení nezbytností. Je dobré si za­pamatovat, že každému hlubšímu zájmu o druhou osobu by před­stavování mělo předcházet. V kontaktu muže se ženou to znamená, že muž se musí představit vždy, přesáhne-li rozhovor zdvořilostní fráze. Žádná žena, která chce být pokládána za dámu, by se ne­měla bavit s mužem, jehož nezná jménem.

Žena má ve společenském styku oproti muži vždy výsadnější, přednostnější postavení. V dané situací, kdy muž má nezbytnou po­vinnost představit se, žena tak učinit nemusí. Je na jejím uvážení, zda prozradí své jméno. Toto pravidlo se netýká styku pracovního, těch situací, kdy žena má iniciativní roli, v jakémkoli obchodním jednání (v rolích, které dříve byly vyhrazeny pouze mužům).

Kromě situací, kdy je nezbytné představit se sám, bychom měli vědět, v kterých případech je naší nepominutelnou povinnosti před­stavit další osoby. Logika společenského chování napovídá, že jde o ty situace, kdy jsme v určující, „ručitelské“, zodpovědné roli. Je tedy samozřejmé, že hostitel je povinen představit své hosty, nadří­zený své podřízené.

U druhého případu je vhodné se zastavit, protože je až zarážející, jak často je v běžném styku toto pravidlo ignorováno. Mnohdy je nově nastupující pracovník ponechán sám sobě a záleží na jeho vlastní iniciativě, jak a kdy se s ostatními seznámí. Pro konzervativně založené jedince to může být dokonce obtížné, protože dřívější spo­lečenská pravidla v podstatě nedovolovala přímé představení (etika vyžadovala představení prostřednictvím třetí osoby). Bezpro­střední přímý nadřízený by měl svého podřízeného představit všem jeho spolupracovníkům. Mělo by se to stát naprosto samozřejmou součástí jeho pracovních povinností, formálním projevem jeho schopností řídit.

Tak jako hostitel ručí za své hosty, nadřízený za své podřízené, garantuje muž postavení své manželky, partnerky, rodiče svých dětí. Přestože představovat své děti není nezbytně nutné, je to vhodné. Učíme tím děti společenskému styku, podporujeme jejich sebejistotu a individualitu. Měli bychom také trvat na tom, aby nám děti vždy představovaly své kamarády.

Jak představovat

Vždy představujeme společensky méně významnou osobu člo­věku významnějšímu. Muže představujeme ženě, mladšího staršímu.

Způsob představování má svá další pravidla. Dříve bylo v pod­statě nepřípustné představit se sám. Představení musela vždy zpros­tředkovat třetí osoba. Dnešní společenská konvence toleruje i před­stavení přímé. Neznamená to ovšem, že bychom způsob nepřímého představení měli zavrhovat a pokládat ho za přežitý. V některých si­tuacích je nejen vhodný, ale dokonce nutný, a to při oficiálních a společensky významnějších příležitostech.

Při pracovních kontaktech je přípustné a často dokonce ne­zbytné představení přímé. V těchto případech se dokonce prefe­ruje stručnost a neokázalost. Při obchodních a podobných jedná­ních tedy stačí pozdravit a říci „Jsem Jan Novák, zástupce firmy té a té.“ Po stisku rukou se již můžete věnovat předmětu jednání. (še­tříte tak čas svého partnera) Ohleduplnost je základní vlastností slušně vychovaného člověka.

Přímé představení při formálnějších příležitostech je vhodné za­hájit poněkud obřadněji, například: „Dovolte, abych se vám představil“. Ne­vyhrkneme ihned své jméno, protože váš slušně vychovaný partner by měl mít příležitost skutečně vám to dovolit – jemným pokynutím hlavy, úsměvem, gestem. Pak teprve řekneme své jméno a stis­kneme podávanou ruku.

Při představování třetí osobou, které má nejobřadnější formu, osloví tato osoba společensky významnějšího člověka (staršího, ženu atd.): „Pane XY, dovolte, abych vám představil pana AŽ.“ U osob zná­mých, společensky vysoce postavených, neoslovujeme jménem, ale pouze titulem, funkcí. Pravíme tedy, pane prezidente, pane ministře, pane řediteli… Významné umělce oslovujeme Mistře. (Ženskou po­dobu toto oslovení nemá).

Jména představovaných osob uvedeme i s akademickým titu­lem (inženýr, doktor, profesor, akademik, atd.), ve služebním styku je nutné uvést funkci (ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, prokurátor, primář atd.).

Při představování je vhodné stručně blíže charakterizovat před­stavované osoby – jejich zájmy, přednosti, důvod, proč stojí za to se s nimi seznámit. Umožňujeme tím představeným partnerům navázat bez obtíží konverzaci.

Po úvodní formuli se oba představovaní jemně ukloní a společen­sky významnější osoba nabídne ruku ke stisku (to je v našich podmín­kách povinností, opomenutí by mohlo být vykládáno i jako urážka). Zvykem je i při stisku rukou pronést jednu z variant věty „těší mě, že vás poznávám“. Potěšení má projevit první a především osoba společen­sky významnější.

Při představování musí muži v každém případě stát (netýká se pouze velmi starých, nemocných a invalidních). Žena smí sedět, je-li jí představován muž, nebo výrazně mladší žena. Vstávat muž při před­stavování také nemusí v divadle po zasednutí, kde to nedovoluje úzký prostor uličky. Je ale samozřejmě daleko vhodnější, abychom s před­stavením počkali až na přestávku.

Vizitky

K představování patří také vizitky, navštívenky. Jejich původním účelem bylo ohlášení návštěvy – odevzdávala se služebnictvu a podřízenému personálu v úřadech. V osobním styku je v tomto smyslu již obvykle nepoužíváme, ale při služebních jednáních je tato forma představení dokonce společensky nejsprávnější. Vizitku odevzdáme sekretářce, ta nás ohlásí a oznámí nám, zda či kdy můžeme být přijati. Jestliže přijetí následuje ihned, a osloví-li nás přijímající jménem (a to je vhodné), nepředstavujeme se již znovu.

Při obchodních jednáních se společensky rovnocennými partnery je naopak vhodné odevzdat vizitku až po představení, nebo i v průběhu vlastního jednání.

Vizitky můžeme použít i pro předání jednoduchého vzkazu (píšeme jej na druhou stranu vizitky). Přikládáme ji také k dárkům a kvě­tinám, nepředáváme-li je osobně. Vizitkou je možné poděkovat za blahopřání nebo dárek (do levého dolního rohu připíšeme p.r.), můžeme ji použít i pro blahopřání (pak píšeme p.f., u blahopřání k novému roku připojujeme letopočet).

Oslovování

Při oslovování je nutné si zapamatovat, že v našich podmínkách oslovujeme pane, paní, slečno pouze osoby neznámé, tedy ty kte­rým jsme nebyli představeni. V ostatních případech připojíme buď akademický titul, funkci nebo příjmení.

V některých případech je obvyklé oslovení paní, slečno plus křestní jméno (např. v kadeřnictví, tento způsob je vžitý i v určitých profesionálních skupinách, např. v divadlech, je ovšem povolen pouze těm, kteří jsou součástí těchto skupin, má totiž v sobě jistou míru familiárnosti).

Křestním jménem oslovujeme pouze velmi dobré přátele a známé, zpravidla ty, s kterými si tykáme. Oslovování křestním jménem je obvyklé i v různých zájmových klubech (sportovních, ochotnických kroužcích, apod.). Říkat komukoli pouze příjmením je naprosto chybné a svědčí o nedostatku společenského taktu.

Tykání

Míru důvěrnosti společenského kontaktu osob vyjadřuje také vykání a tykání. Rozhodně bychom tykání neměli nadužívat. Vykání vyjadřuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Obvyklé je tykání mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci. V širším měřítku jde již o otázku spornou, protože svádí k zbytečné familiárnosti a důvěrnostem. Tykání vždy nabízí osoba společensky významnější, žena muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému.

Telefonování

Při telefonování si především uvědomíme, zda voláme ve vhod­nou dobu. Netelefonujeme brzy ráno, pozdě večer, v době oběda. Chceme-li telefonovat déle, poptáme se, zda nevyrušujeme. Při te­lefonátech do zahraničí bereme v úvahu časový posun. Delší telefo­nické rozhovory je možné tolerovat jenom v těch případech, kdy nelze danou věc projednat v blízké době osobně. V žádném případě neobtěžujeme své přátele a známé kdejakou novinkou a banalitou, kterou jim můžeme sdělit při nejbližším setkání.

Povinností volajícího na soukromé číslo je okamžitě se předsta­vit. Volaný má povinnost pouze se ohlásit, buď slůvkem prosím, nebo telefonním číslem, představovat se jménem nemusí. V zaměstnání se ohlašuje volaný názvem instituce, konkrétního oddělení (např. recepce), případně i jménem. Povinnost představit se je opět na volají­cím. Telefonujeme-li přes centrálu, jsme naprosto struční. Nezdržu­jeme zdvořilostními obraty. Stačí pozdrav, slůvko prosím a žádané číslo nebo jméno.

Stejně postupujeme, když voláme jakoukoli informační službu. Za vyžádanou informaci nezapomeneme poděkovat. Když voláme na různé telefonní služby, hlá­síme se nejprve svým telefonním číslem (telefonistka volá zpátky, aby naši objednávku ověřila). Policii a zdravotní službu voláme přiro­zeně pouze v závažných a odůvodněných případech. Opět by­chom měli nejprve ohlásit své telefonní číslo, pak jméno s adresou a stručně a jasně důvod, proč voláme.

Při telefonování z veřejných automatů projevujeme svou ohle­duplnost k ostatním tím, že omezíme hovor na nejkratší mož­nou dobu. Za námi může stát někdo, kdo potřebuje telefonovat opravdu nutně a ani ho zřejmě moc nezajímají naše soukromé vci. Na čas ostatně pamatujte při jakémkoli telefonic­kém rozhovoru. Blokujete linku a nikdy nemůžete vědět, zda ji ně­kdo nepotřebuje pro sdělení podstatné informace.

Při přerušeném hovoru je na volajícím, aby volal znovu. Volaný zavěsí a čeká. Dojde-li k omylu, slušně se omluvíme. Je samozřejmé, že celý rozhovor probíhá zdvořile. Do telefonu nikdy neříkáme věci, které by nemohla slyšet třetí osoba.

zdroj:

  • rodiče
  • život
  • literatura
  • nekonečná síť internet
  • http://www.chovani.sweb.cz
  • http://www.ladislavspacek.cz